Den s americkým kongresmanem

Náš den začal v 8:40h, kdy mě Kerry vyzvedla a jely jsme rovnou na formální vyjádření podpory Michaelu Grimmovi na jeho znovuzvolení ze strany „Plumbers Union Local No. 1“, tedy místních instalatérů. Jestli se ptáte, kdo je ten Michael Grimm, tak se jedná o republikánského kongresmana, vysloužilého mariňáka, který bojoval ve válce v Perském zálivu. Také je bývalým tajným agentem FBI.

Přijely jsme s předstihem, zároveň s námi dorazil natáčecí štáb, který bude mít za úkol pořídit ty správné záběry pro vytvoření předvolebního klipu. Nejprve sestrojili plošinu, po které mohla jezdit kamera. Následně ji pomocí vodováhy uvedli do požadované pozice. Nastavení techniky zabralo nějaký čas, mezitím se již dělníci a plumbeři shromáždili u nějakého staveniště, které mělo zajistit dostatečně dobré záběry do klipu a dokreslit pozadí fotek. Michael Grimm přijel dokonce s předstihem, což se prý tak často nestává. Jeho outfit odpovídal této události, dovršen byl vysokými bagančaty. Přepudrovat nos a zbavit kandidáta lesknoucího se čela zabralo jen malou chvilku a zvládl by to asi každý. Několik dělníků již bylo připravených pózovat a podpořit tak kandidáta, stejně jako oficiální zástupci z vyšších sfér.

Třesení rukou, nekonečné americké úsměvy a pózování jak pro mě jako fotografa, tak pro kameru. Musím říct, že kandidát je to doslova ukázkový a čeští politici by se od něj měli učit. Zejména v tom poslouchat svého campaign managera – důležité je na něco se podívat a potom ukázat směrem do dálky. Vzájemné zdravení třesením rukou musí být samozřejmě dlouhé natolik, aby fotograf zachytil tu nejlepší „pózu“. Desítky snímků se zástupci „plumbers union“, záběry do kamery a celodenní maraton událostí může pokračovat.

Na 10:30h již jsme s Kerry směřovaly fotit do „New York Container Terminal“, na místo, ze kterého vyplouvají lodě s plně naloženými kontejnery. Grimm bojuje za zablokování plánu dalšího mýtného a za zvednutí mostu, na což chce peníze od New Jersey. Kontejnerový přístav, hlavní ostrov podnikání, byl zcela zdecimován masivním zvýšením cen mýtného z minulého roku. Opět byla připravena technika. Převléct do džínů, vyměnit boty za pohodlnější a zachovat ležérní styl. Vše doprovázela otevřená a přátelská gesta. Kandidát je mistr v „body language“ a mimice, kterou používá. Čeští politici, učte se! Enumerace, poukazování na imaginárně přítomné věci a práce s dlaněmi. Evidentně to funguje. Kandidát si chvíli „pokecá“ se zástupci z terminálu, v podstatě je ovšem jedno, co říká. Za úkol má pouze mluvit a používat hodně gest. Pro kameru slova důležitá nejsou, pouze obraz. Stejně tak pro fotky. Gesta, gesta, gesta. Obraz řekne za tisíc slov, tyto poučky všichni dobře známe. Tady platí dvojnásob.

Je po 11h, Kerry jede zpět do kanceláře, aby mohla okamžitě zaslat fotky z první event neboli události. Já s Aaronem budeme pokračovat na oficiální Tug/Barge Day, kde bude mít náš kandidát v 11:30h svoji speech (proslov). Předtím se ale Michael musí převléct opět do něčeho dostatečně reprezentativního. Na místě zůstává Aaron a já, kongresman a jeho pravá ruka, Chris. Chris je pořádně udělaný chlap, nejprve jsem ho považovala za Michaelovu ochranku, vede ale celou Grimmovu kancelář ve Washingtonu D. C.. Aaron z auta (spíše pevnosti než auta) vytahuje košili, tu ale kongresman neschvaluje, a tak se Aaron vrátil ještě dvakrát, než byla vybrána ta správná barva. Kongresman se zdvořile omluvil, svlékl se do trenek, a dodal, že určitě neuvidím nic, co jsem ještě neviděla :D. Já se samozřejmě jako vychovaná holka otočila, abych náhodou neviděla něco, co jsem ještě neviděla. Situace to ovšem byla vtipná. K obleku zapomněl pásek, tak o něho obral svého campaign managera. Inu, náš kongresman, náš pán. Aaron se jen smutným pohledem s páskem rozloučil a dodal: „Ten už nikdy neuvidím a do večera mi budou padat kalhoty.“ Někde za NY terminálem za dveřmi od auta se tedy kongresman připravil na své dnešní další vystoupení. Tentokrát k outfitu byla potřeba i kravata, dovršující dostatečně seriózní „look“ kandidáta.

V NY přístavu se nás ujímá náčelník hasičů. Všude je těžká technika. Grimma se všemi vyfotím, důraz je kladen na to, aby fotka vypadala autenticky, „při akci“, žádné umělé pózy nejsou na místě. Pokračujeme na obrovskou loď, která patří k výbavě NY hasičů. Dostali jsme se až na místo, ze kterého je loď řízena. Její kapitán nám dává krátkou přednášku o tom, jak se taková hasičská loď ovládá a jak při požáru zasahuje. Pokračujeme k NY záchranné  helikoptéře, která zrovna přistála, a běžíme se pozdravit s pilotem a dalšími přítomnými kapitány. Všechny „potřesy“ rukou jsou pečlivě zdokumentovány.

Kandidát již musí jít na pódium, kde se ujímá slova a přesvědčuje zástupce NY hasičů (FDNY) a U.S. Coast Guards (pobřežních hlídek, tedy mariňáků), že právě on může zajistit NY větší bezpečnost. (Pro zájemce: http://www.silive.com/news/index.ssf/2012/08/harbor_rescue_demonstration_hi.html). Já mezitím vystojím frontu (asi jako jediná zástupkyně ženského pohlaví) a vyfasuju americký hamburger a hot dog k tomu. Vše si můžu ještě zalít kečupem anebo hořčicí. Děkuji vám, hasiči, za svůj dnešní oběd. Abych nezapomněla, tento výživný oběd, který jsem musela zhltat během tří minut, byl zakončen jak jinak než coca-colou. Kandidát domluvil, sklidil potlesk, vyfasovala jsem svůj první „šueeg“ (neboli reklamní předmět – tričko k tomuto výročí) a upalovali jsme do auta.

Naštěstí nemáme skluz, což je až zázrak při dnešním tak nabitém programu. Zběsile se s Aaronem prodíráme skrze new yorskou dopravní džungli a jedeme na místo další události, kde se má kongresman setkat a předvést pár póz s veterány z korejské války. Sama jsem nadšená, setkat se s někým, kde bojoval v Koreji? Pro mě s obdivem pro historii prostě wow! Přijíždíme na místo, kde sedí kolem pomníku z druhé světové války asi pět staříků, jeden z nich v dobové uniformě. Na focení máme asi 20 minut. V pozadí musí být viděn most (Verrazano Narrows Bridge), dominanta Staten Islandu. Jeden veterán mi s nadšením ve stručnosti popisuje své živé zážitky z války a nabízí, že mi může dát výklad k památkám ve městě a provést mě po okolí. Popadám vizitku a mizíme.

Asi největším wow dne byla ovšem následující událost, focení s rodinou donátorů, nejdůležitějším  supporterem (podporovatelem) Michaela Grimma. Přijíždíme do paláce, který má několik poschodí. Jen kuchyň je velká jak celý můj dům. Na stole je nachystané občerstvení, cookies snad dvaceti druhů, barev a tvarů. U jídelního stolu je shromážděna celá rodinka poslušně připravena poslouchat rady kameramana. Tady se bude hlavně natáčet klip ke kampani. Štáb instaluje techniku a říká rodince, jak budou záběry vypadat. Participuje jak malý syn, tak dvě další dcery. Doupravujeme vizáž, přepudrujeme kongresmana a může se jít na věc. Otec rodiny je poslán vyměnit si košili, jelikož její odstín je moc podobný té, kterou má na sobě kongresman. A to by na záběrech nedělalo dobrotu. Ještě je tu jeden problém – kameraman se ptá, zda by si kongresman pod zadek mohl dát polštář, jelikož v popředí stolu sedí dáma a on za ní vypadá menší. Kandidát se jen pousměje a řekne: „Jiný způsob toho, jak říct, že jsem vlastně malý :D.“ Vše bere s humorem, sedne si na zlatě vyšívaný polštář a obrázek rodinky s ním již vypadá dostatečně dokonale.  Záběr se opakuje asi desetkrát, než je podle natáčecího štábu perfektní. Zvuk opět nebude slyšet, tak se může mluvit o čem je libo. Kdybyste si snad mysleli, že se probírala politická situace, tak vás vyvedu z omylu – celé natáčení bylo doprovázeno vyprávěním vtipů, zejména malého syna. Např: Kde najdete psa bez nohou? Tam, kde jste ho nechali… A tak podobně.

Vše stíháme krásně a po splnění mise mám čas si s rodinou popovídat. Mamka je moc milá. Zajímá ji, odkud jsem, a když zjišťuje, že jsem tu na stáži, připadám si jako exotické zvíře. Setkávám se až s nečekaným oceněním a obdivem. Zajímá je vše – kde studuju, co studuju, proč jsem se rozhodla sem přijet, jak se liší US politika od té české… Člověk by měl skoro strach s lidmi z té nejvyšší sféry mluvit a oni nakonec obdivují vás :D. Svět je prostě plný paradoxů.

Naše poslední zastávka je u NYPD, zástupců new yorské policie. Situace je stejná jako předtím. Záběry kandidáta s ochránci města, úsměvy na všechny strany a třesení rukou. Moje mise tímto dneska končí, kandidát pokračuje na další eventy do Brooklynu, my s Aaronem se vracíme do hlavní kanceláře, kde následuje práce na fotkách.

Večer mě čeká večeře u bývalých hostitelů, Josepha a jeho bráchu, kde jsem napřed bydlela. Přijeli k němu čtyři lidi z Německa, tak jsem pozvaná na “international dinner.“ Krásně zakončený den, o půlnoci padám únavou ve svém podkroví a hodnotím tento den jako zatím nejzajímavější zde…

Michael Grimm

Plumbers Union

shake it baby :D

hlavně otevřená gesta, přesně tak :D

na lodi

s hasiči

veteráni a pověstný most

při natáčení klipu

NYPD

na památku

a něco pro slečny :D

"šueeeg"

První dny v New Yorku

V pondělí mě moji hostitelé ochotně zavezli do „práce“ na Hylan boulvard po cestě do „laundry“. Američani většinou doma nemají pračky a vše vozí do prádelen, kde jim to za den vyperou, usuší a složí do komínků, s cenou 70 centů - 1 dolar přibližně za půl kila prádla. Ujala se mě Kerry, slečna starší o rok než já, která dělá pro kongresmana ve Washingtonu. Jelikož se narodila na Staten Islandu, poslali ji na období kampaně sem, aby to tu před volbami pořádně rozjela. Naštěstí mi pomohla hledat ubytování, protože k Josephovi mají přijet další čtyři lidi z Německa, tak tam nemůžu zůstat. Jeho zem pobere sice hodně lidí, ale zase tak velký byt nemá.

Kerry začala googlovat ubytování dostupná na Staten Islandu. Za několik desítek minut jsme už byli na cestě domů k nějakému chlápkovi, který bydlí se svou desetiletou dcerou. Měl k pronájmu jeden pokoj za 600 dolarů na měsíc se vším všudy. Pokud se vám momentálně protočily panenky při pohledu na tuto sumu (cca 12 000 Kč), tak vás postavím zpátky na zem, jelikož tohle bylo to nejlevnější, co se dalo na Staten Islandu vůbec najít. Dotyčný pán neustále kladl důraz na to, že tam nechce žádné párty, že sousedi všechno vidí a zavolali by policii. Tohle je opravdu klidné sousedství. Nezapomněl několikrát zdůraznit, že on je slušný a vytížený člověk a že si tam nemůžu tahat žádné návštěvy, ještě k tomu tak mužské návštěvy, on si tam žádné ženy taky netahá a v tom se budeme respektovat. Milý pane, jsem tu za prací a minimálně 12 hodin denně bych stejně trávila mimo toto klidné a tiché neigbourhood. Pokud přijdu po deváté večer, tak mě určitě nenapadne nic jiného, než si tam někoho pozvat, do němoty se opít vašim "výborným" pivem a ráno nevstát do práce. Taky nezapomněl zdůraznit, že je muslim, že se doma maximálně tak pomodlí a jinak je pořád v práci. To by mě zajímalo, jak by to asi tak vypadalo…

Bude prý tak hodný, že si nebude účtovat další peníze za použití kuchyně, kdybych si chtěla uvařit, a možná mě jednou za týden milostivě nechá použít jeho pračku. Jak velkorysé... Moc uklizeno doma teda neměl, ale pokoj byl pěkný. Vlezli by se tam klidně i tři lidi. Každopádně Kerry řekla, že s ním mě bydlet nenechá, protože je divný. Já byla nakonec docela ráda. Ne, že bych se o sebe snad bála, ale jiná víra může být v soužití v jedné domácnosti možná trošku problém.

Po cestě zpět vytočila ještě pár čísel a jely jsme na další prohlídku, tentokrát do neighbourhood, které je podle jejích slov „bezpečné a klidné“, dvě ulice od jejího domu, takže by nebyl problém brát mě každý den do práce. Pokoj pronajímá starší žena. Neustále se vyptávala, jestli mám reference a situace byla totožná s tou předešlou, zejména pak v bodech: A) žádné párty, a za B) žádné návštěvy. Co to s těmi lidmi proboha je? Jsou neustále z něčeho vystrašení, na což ještě přijde řeč. Pokoj je za stejnou cenu - 600 dolarů za měsíc. Jednalo se o pěkné podkroví ve starším stylu s velkou zabudovanou šatnou, dokonce osvětlenou. Všechny věci v kuchyni můžu používat (juchůů), navíc je tu krásná zastřešená veranda a menší zahrádka. Pokoj jsem vzala, nic levnějšího tu stejně nenajdu. Ne, nebylo to jen kvůli šatně :D. Spadl mi kámen ze srdce, že mám konečně na chvíli zase kde bydlet. 

Strávila jsem poslední noc v mém přechodném bydlišti na jejich jemném koberci s Triden (pejskem) po mém boku, která se mnou každý den spinkala a naštěstí jsem se nezadusila ani nepřidusila. Což je podle výsledků z alergologie docela zázrak. Asi jsou američtí psi protialergenní. Pobyt jsem zakončila pravou americkou snídaní – palačinkami s ovocem. Ještě jsme jeli na panáka (nealkoholický a zdravý) z čerstvé pšeničné trávy. Oh jé baby, docela síla. 

Odpoledne mě vyzvedla Kerry a jely jsme pracovat. Učila jsem se s databází, vytvořenou republikány a používanou před volbami na targeting voličů. Pár dní, možná týdnů praxe a půjde to. Každopádně se s ní dají vykouzlit zajímavá data a usnadní to život nejednomu dobrovolníkovi, který chodí následně po ulicích a provádí „door to door“  kampaň. České politické strany, těšte se…

Večer jsem se tedy nastěhovala ke Kaithleen do svého nového podkrovního pokojíčku. Dostala jsem rovnou alespoň tisíc rad. Asi deset rad a dva letáky s obrázkovým návodem k tomu na to, jakým způsobem třídit odpad a do jakého z deseti odpadkových košů co patří, s podrobným popisem toho, kdy se co vyváží.  

Pak mě provedla domem a ukázala mi přesné lokace všech světel reagujících na pohyb, rozmístěných od podkroví až po verandu o dvě patra níže. Upozornila mě na jedno „slepé“ místo, dlouhé asi jeden metr, kde není světlo a musím být tedy v noci zvláště opatrná, abych tam nespadla. Myslím, že deformace z povolání. Kaithleen byla zdravotní sestra a podle fotek na ledničce byla i „nanny“, tedy chůva. Aby dovršila svoji až přehnanou „starostlivost“, pokud se to tak ještě dá nazvat, dostala jsem návod na použití koupelny, názornou ukázku toho, jak zamknout dveře a varování, že pokud budu něco vařit, za žádných okolností nesmím opustit kuchyň. A to nikdy. Co kdyby proboha něco přeteklo? Asi nejlepší třešničkou na tomto dortu byla žádost o to, že pokud někdy zůstanu do noci či přes noc venku, mám jí to dát alespoň první týden vědět, a to proto, aby si nemyslela, že jde zloděj. To ovšem jen do té doby, než si zvykne na mé kroky. Takže ve svých letech musím hlásit na druhém konci světa neznámé ženě to, co jsem asi od 17 let nemusela hlásit ani doma, a to rodičům. Ok, uvidíme, jak se s tím poperu. Vybalila jsem se a padla za vlast.

Ve středu jsem se v office seznámila se samotným kongresmanem Michaelem Grimmem, který mě zatím alespoň slovně ocenil za spolupráci na kampani. Aaron (campaign manager) mu řekl, že jsem profesionální fotograf a i líčím, tak mi bylo oznámeno, že ve čtvrtek bude několik focení na několika různých akcích, včetně natáčení předvolebního videa u rodiny, která daruje nejvíc peněz na podporu Grimma. Show může začít...

K večeru přišla Maria, další dobrovolnice ochotna věnovat svůj volný čas ve prospěch získaných hlasů pro kongresmana. Na moji otázku „proč“, odpověděla: „Because I am scared to death“ (protože jsem vyděšena k smrti)... Skamarádily jsme se. Maria pracovala 40 let na Wall Street a nabídla mi, že si vezme den volna a vezme mě dovnitř. Wow. Jak bych mohla odmítnout návštěvu pověstné Wall Street, ještě k tomu s někým místním? Dneska mi oznámila, že již někomu volala a zadala mu, aby zjistil, jestli jsou tam i české společnosti. Pokud ano, dostane mě k nim. Ať mám zkušenost a můžu si s nimi prý pokecat.

O focení kongresmana bude další článek. Zítra již hurá do víru velkoměsta, víkend se bude trávit na Manhattanu...Díky za všechny vaše reakce. Moc si jich vážím. Nejsem zrovna nejlepší spisovatel, ale když chcete zážitky, máte je mít...XOXO

PS: Chcete vidět, jak "žerou" hadi? Mrkněte na fotky...

Konečně jsem si sáhla na Sochu Svobody

Pravá americká snídaně

Trvalo mi půl dne, než jsem se z toho nášupu probrala

Pšeničný "panák"

Michelle - ještě hladová

Michelle a Triden

Po tom, co jsem ji viděla "žrát" už na ni asi nešáhnu :D. 

Fotkx holátek jsem se rozhodla raději nepublikovat. 

...

Mám střechu nad hlavou. Juchůů!

Cesta do země snů

Cesta byla dlouhá a plná překvapení. Můj let do NY nebyl přímý, čekalo mě krásných 15 hodin v Miláně. Místo toho, abych strávila noc na letišti, jsem se rozhodla napsat pár lidem a prozkoumat Milán. Čekalo mě milé překvapení, kdy jsem byla pozvaná na „mezinárodní“ večeři přímo uprostřed Milána. Vyzvedl mě Ital s holkami z Polska a jednou Maďarkou. Přijeli jsme do bytu, kde na nás čekali další dva Italové. Jeden z nich starší s obrovským charisma. Pán, který procestoval svět a na stěně měl nádherné fotky z různých koutů světa. Byl to úžasný večer s báječnými lidmi – většinou právníci, či lidé zaměření na komunikaci a PR. Jedli jsme několik chodů italského jídla a pili jejich pravé „espresso“, které už jen tak v USA neseženu, ať se snažím, jak se snažím.

Kolem druhé ráno jsme párty ukončili a já se přihlásila na Facebook u slečny z Ukrajiny. Čekalo mě velice „milé“ překvapení. Zjistila jsem, že „kamarád“, u kterého jsem měla strávit víkend na Manhattanu, mi napsal krásnou zprávu na Facebook a vše zrušil…Rok jsme byli v kontaktu a dokonce mi poslední týdny pomáhal najít v NY ubytování. Byla to moje jediná jistota. O tři hodiny později jsem musela jet na letiště. Strašný pocit – letěla jsem na druhý konec světa a neměla kam jít. Naštěstí mi Mau (jeden z Italů) pomohl situaci řešit a okamžitě obepsal kamarády, které má v NY. Nicméně nikdo z nich nebyl momentálně k dispozici.

Tímto děkuji všem kamarádům, kteří se mi snažili pomoct a okamžitě reagovali na mé urgentní zprávy!

V pět ráno jsem po hodině spánku odjížděla na letiště bez dalšího připojení k internetu a s hrozným pocitem v žaludku. V Miláně mi nebylo moc hej, ještě po situaci, kdy mě na toaletách bezdůvodně dořvala nějaká uklízečka, která se mi následně omluvila. OK. To už ale nepomohlo stavu, ve kterém jsem se nacházela. Na uklidnění jsem si musela lupnout jeden Neurol (díky ségra!) a litovala toho, že nemám celé balení. Odbavení proběhlo v pohodě, v letadle jsem seděla vedle pána s jeho rodinou a téměř celých deset hodin letu „prospala“, pokud se to tak dá nazvat. Neviděla jsem ani jeden film a nepřečetla ani stránku knížek, které jsem s sebou táhla v mém „lehkém“ desetikilovém příručním zavazadle.

Přistáli jsme na čas, ale klidně bych ještě letěla, stejně jsem neměla kam jít. Vyzvedla jsem kufr (tentokrát ho nerozbili – díky Leni!) a šla na imigrační. Po všem varování ze stran kamarádů a švagra o tom, kolik u sebe musím mít zvacích dopisů a hotovosti a já nevím čeho všeho ještě, jsem měla docela strach. Závěr z toho byl, že se mě ani nezeptali na to, proč do USA jedu, co tam budu dělat atd. Jen mi popřáli krásný den a pěkný pobyt v zemi zaslíbené...That’s all.

S kufrem jsem šla rovnou na informace, zeptat se, jak se dostanu do centra. Při otázce „kam?“ Jsem řekla „to je jedno“… Nedivím se, že na mě borec vykulil oči, jako bych právě spadla z Marsu. Sedla jsem si na spacák a přemýšlela, kde strávím další noc. Letiště byla jedna z voleb. Zapnula jsem telefon a zapípala mi spásná sms. Jako jediná… Od pondělí jsem měla domluvené ubytování u jednoho Američana. Když jsem ve dvě ráno zjistila, že nemám v NY kam jít, napadlo mě napsat i mu, zda bych nemohla přijet už v sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když odepsal, že to není problém. Byla jsem zachráněna! Opět jsem šla za borcem na informacích, tentokrát hrdě a s konkrétní adresou. Vyfasovala jsem několik map NY metra a města, dostala pár rad, kde všude a na jaké barvičky metra mám přesednout, kde nastoupit na loď atd. Vydala jsem se na cestu a sama jsem tipovala, kolikrát se ztratím. Naštěstí bylo teprve odpoledne, do setmění času dost. Avšak překvapila jsem se – ani jednou (tímto určitě zklamu minimálně Kubu). Pochopila jsem jejich systém a bylo to docela „easy“. V metru si vedle mě sedl nějaký borec a koukal do mojí mapy, jenže se pro tento den stala mojí biblí. Začal se se mnou bavit a zjistila jsem, že je v podobné situaci jako já – právě přiletěl z Londýna, byl to Polák, kterého sem poslali za prací do nějaké bagetárny. Tak jsme si popovídali a trochu mě to uklidnilo. Na rozdíl ode mě neměl ani mapu. Při vystoupení jsem klela asi tisíckrát, jelikož metra bez výtahů a jen se schody nejsou úplně šťastným řešením, zvláště pro kufr, který váží přes 25kg, tašku, která má 10kg a noťas, který má víc jak 3 kg. Nikdo mi nepomohl, avšak přežila jsem. A o to tu přece jde. Ferry jsem našla v pohodě, jelikož jsem se na ní již jednou plavila. Nalodila jsem se a doplula na druhý břeh. Poznatek dne: Socha Svobody je pořád stejně malá. Nevěřte médiím, která se ji snaží všemožnými způsoby opticky "zvětšit". Je prostě malá a v porovnání s mrakodrapy za ní zanedbatelná...

Chvíli jsem počkala a přišel pro mě můj hostitel Joseph. Seznámil mě s bráchou Garrettem, který pracuje na Staten Islandu s pejskem vycvičeným na hledání bomb. Joseph byl několik let u námořnictva, strávil asi čtyři roky v Japonsku a různě po světě. Jeho bratr sloužil dva roky v Japonsku a rok v Arizoně. Přijeli jsme „domů“, typický americký dům s vlajkou a zápražím.  Na dvoře mají obrovskou trampolínu, která je úžasná J. Šli jsme na ni skákat. Poprvé v životě jsem taky držela v rukou hada – Michelle a zamilovala si ji. Je super a vůbec není slizká. Na rozdíl od dalších dvou je docela klidná.

Čekala mě neděle na adaptaci, polský festival, výlet na pobřeží a v pondělí už hurá na americkou kampaň! Předvolební boj může začít...

Doma

Praha

Alpy

Milán

International dinner

Mau

Milán - letiště

Alpy

New York - cesta na Staten Island

Na Ferry

Socha Svobody

Pohled na Manhattan

Michelle